na Blog.cz

Jak jinak oslavit další školní rok, než prvního září vysprintovat ze třídy rychlostí House bez vicodinu a okamžitě nasměrovat svou trajektorii na nejbližší kino, kde právě běží nový Olivoidní trhák s poetickým názvem "Kovbojové a vetřelci" s TITULKY pořádně tak, abych slyšela hlas pořádný ženský a pořádně mrzutýho Daniela Craiga a ne Lojdovou a Old Spice týpka.

A jak jinak oslavit úspěch filmu, než si o něm něco povědět. No takhle, já nejdřív nevěděla, jestli mu vůbec budu článek věnovat (já totiž nevěděla, jestli ještě někdy budu něčemu článek věnovat - grrrrrr, oni vědí), ale říkám si, hergot, je v tom Oliva a byla jsem na tom v kině. Věci, který jsem viděla v kině, by článek měly dostávat povinně. Možná už dostávají, já se nepamatuju.

Takže si osedlejte koně, pověste kvéry proklatě nízko k pasu, vypněte mozek (a při té příležitosti si vezměte rezervní spodní prádlo -- je tam Olivia, zmínila jsem se?) a pojedeme se podívat, jak to vypadá u města Absolution. (To je taky blbý jméno.)

Další část fanficové vykládky. Crack, parodie, Cameron a 13 paří World of Warcraft (fakt nevím, na čem jsem byla sjetá, když jsem tohle psala).

Aaand epic conclusion.

Le čeptr tú, 13's POV.

Já už to ani nebudu okecávat, hlavně na to nemám čas, protože mě chce češtinářka - pardon, učitelka českého jazyka, abychom byli politicky korektní - zabít.

Pro opravdu silné žaludky, jako Utrpení mladého Werthera. Themes of suicide.

Jé, to tady na to mile kašlu. Tak aspoň zveřejním něco z tej LAVINY povídek, které se z mého pera z mé klávesnice poslední dobou chrlí jak na běžícím pásu vinou Síly Camteenu a Within Temptation. Boží kombo.

Pardon, většinou nepřekládám. Ale to přijde, opravdu.

Tuhle mě tak napadlo, že by už bylo načase, aby si 13 zašla k terapeutovi... potřebuje to jako sůl. Vznikl Čmeláček.

Je mi špatně, bolí mě hlava, jsem na půl hluchá a nudím se, což je ideální koktejl, na kterém jsem schopná se sjet do stažení a následného sledování celé první série tohoto kanadského fantasy/drama/porn/krimi seriálu během 24 hodin. Jenomže, jak už to tak bývá, když něco dokoukám, chci koukat dál a ono toho tu víc není a do září nebude, což se mi vůbec nelíbí. Tak si říkám, že už jsem se zas dlouho nepokusila nikoho ničím zkazit. Nuž, jdu na to.

Jojo, už zase nastal ten čas, kdy si náhodou vzpomenu, že mám něco jako blog. A víte, proč jsem si vzpomněla? Protože nejnovější má obsese, Tron: Dědictví, ještě nedostala svůj článek a to je prostě trestuhodné vzhledem k tomu, že jsem na tom byla už třikrát v kině (IMAX FTbloodyW), obdařila jsem se o soundtrack, pc hru a komiks a můj pokoj se proměňuje ve troní svatyni (před pár dny jsem si sestavila z papíru světlocykl).

To a také fakt, že hromada hnidopichů si furt na něco kolem Tronu stěžuje (já neříkám, že nemáte právo na svůj názor, jenom cítím potřebu ho negovat, omluvte mě), mě donutilo k následujícímu kroku - zkazit všechny a všechno (zatím mám na pažbě čtyři zářezy, o kterých jednoznačně vím).

Už při původním sáhodlouhém žbleptu na téma Legend of the Seeker/Legenda o hledači jsem vás varovala, že to přijde. A pomalu ale jistě, ve 22:49 místního času, za poslouchání soundtracku ze Seekera (je jednoduše boží) to přichází.

Pravda o donebevolajím subtextu, který prosakuje skrz nadměrné množství scén, který miluji a ctím, a o falickém symbolismu celého seriálu.

Muselo to přijít. Vy přeci víte, že to bylo nevyhnutelné. Odpor byl marný.

Ano, už je to tak. Uprostřed rozsáhlého maratonu Legend of the Seeker (Legenda o Pátrači, nebo tak něco - seriál od producentů Xeny a Herkula, hint hint), jsem naznala, že tohle si zaslouží /recenzi/ sáhodlouhý blábol s mými úchylnými vložkami z mnoha důvodů. Kdo o něm nikdy neslyšel, nechť vstoupí. Kdo slyšel, ten taky.